V mnohých z osudů těchto žen se odráží turbulentní doba století, ve kterých žily. Řada z nich patřila mezi vůbec první ženy, které se prosadily ve svém oboru, mnoho z nich čelilo chudobě, ranám osudu, perzekuci a ostrakizaci kvůli politickým názorům nebo třeba kvůli tomu, že se rozvedly (v době, kdy to ještě nebylo společností přijímané). A mnoho z nich možná dnešní optikou nechápeme. Z členek komunistické strany se stávaly disidentky, jiné v koncentračních táborech zachraňovaly životy desítek dalších tím, že plnily vůli dozorců. Návštěvníci procházky se shodli, že se o mnohých ženách, které jsou leckdy široce uznávané i na mezinárodním poli, dozvěděli vůbec poprvé.

Jednou z nich byla i Barbara Krafft, jíž patřila první zastávka. Dům na adrese Matky Boží 27 je považován za její rodný. Zná ji celý svět, její dílo známe i my, ale mnozí z nás o tom nevědí. Proslavila se totiž posmrtným portrétem Wolfganga Amadea Mozarta, který se na nás dívá z cukrovinek s názvem Mozartovy koule, ale i z rubu rakouské mutace jednoeurové mince. Barbara Krafft se před více jak dvěma stovkami let prosadila jako žena v oboru, který byl do té doby vyhrazen mužům.

Přes druhou zastávku v lékárně na náměstí, věnovanou Míle Doleželové, jsme došli k Domu Gustava Mahlera. Část jeho sbírek pochází z pozůstalosti výtvarnice a jihlavské rodačky They Weltner. Byly zde umístěny na její výslovné přání. V roce 2003 jí byla In memoriam udělena cena města Jihlavy. Kromě malířek a výtvarnic jsme si na procházce povídali i o herečce a hlasatelce Kamile Moučkové, architektce Věře Machoninové, jedné z autorek návrhu DKO, první jihlavské porevoluční starostce Daniele Brodské nebo o právničce, političce, diplomatce a disidentce Gertrudě Sekaninové-Čakrtové.

Nevynechali jsme ani pověsti a střípky z dávné historie Jihlavy. V Lazebnické ulici jsme si povídali o zvonu Zuzana, o jeho příběhu, který začal velkým požárem Jihlavy i o tom, jak získal své jméno. Chybět nemohla ani pověst o hostinci Na Trucbábě, ve kterém se v 16. století shromáždily jihlavské ženy, aby protestovaly proti zákazu nošení španělských límců.

Poslední zastávka patřila houslové virtuozce Almě Rosé, po níž by v budoucnu mělo být pojmenováno náměstí před Dělnickým domem. Ta, podobně jako všechny předchozí ženy, představovala ve své době zcela výjimečnou osobnost. Koncertovala od svých patnácti let a od dětství si cílevědomě šla za snem stát se úspěšnou hudebnicí. V roce 1932 ve Vídni založila svůj vlastní ženský orchestr Die Wiener Walzermädeln, se kterým procestovala Evropu a hrála v nejvýznamnějších koncertních sálech. Několikrát vystupovala i v Jihlavě.

Její slibně se rozvíjející kariéru tragicky ukončila nacistická okupace. Při pokusu o vycestování do neutrálního Švýcarska byla kvůli svému židovskému původu zatčena a deportována do Osvětimi. Tam byla vrchní dozorkyní jmenována dirigentkou ženského táborového orchestru. Jeho úkolem bylo hrát při nástupech spoluvězeňkyň, vystupovat musel i pro pobavení dozorců. Alma díky svému přístupu zachránila život několika desítkám žen, které v orchestru hrály. Sama se bohužel konce války nedožila - zemřela ve 38 letech za nejasných okolností. Psal se duben 1944.